Zdroj: Rodina a škola, Pavla Koucká
Za devatero horami a devatero řekami rozkládalo se království, v němž se lidé dlouho chovali k přírodě nehezky. Nyní se konečně začalo zdát, že se věci obracejí k lepšímu. Tak například ministerstvo školství pod vedením Lišky zezelenalo a děti se začaly o problémech přírody učit. Politická kultura v onom království však pěkná nebyla, a tak se to všechno trochu zašmodrchalo.
„ Zelení na ministerstvu školstv,živili' své stranické kolegy penězi z evropských fondů. Třetina všech dotací z jednoho kola vyplácení šla loni na ekologickou výchovu. Projekty v mnoha případech připravili důležití členové zelených..." píše 11. února MF Dnes. Docela silné napadení. Pokusme se na ně podívat trochu blíže.
Autoři textu v MF Dnes argumentují, že z 600 milionů vyplacených z dotací EU (program Vzdělání pro konkurenceschopnost) šlo na ekologickou výchovu 220 milionů. Brusel přitom ukládá, že ekologie musí být zastoupena jako jedna z šesti priorit, ne kolik má dostat peněz. Vedle ní by měla být u nás pozvednuta též moderní historie, čtení, matematika a jazyky.
O důležitosti vzdělávat děti v otázkách životního prostředí dnes nepochybujeme. Potřebnost environmentální výchovy vyplývá z reality současného světa, souvisí s problémy, kterým naši potomci budou muset čelit a na něž musejí být připraveni. Tolik teorie. A co praxe?
Výuka na základních a středních školách se u nás řídí platnými kurikulárními dokumenty, především tzv. rámcovými vzdělávacími programy, které vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání pak obsahuje environmentální výchovu jako jedno z průřezových témat. A jako taková je environmentální výchova od 1. září 2007 povinná.
Jak je ovšem tato součást základního vzdělávání naplňována v praxi? Průřezová témata nejsou na rozdíl od klasických předmětů (například dějepisu nebo občanské výchovy) klasickými aprobacemi učitele. Takzvaní školní koordinátoři environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, jak se učitelům environmentální výchovy správně říká, jsou školeni akreditovanými pracovišti, z velké části středisky ekologické výchovy. To není špatné - tato střediska mají obecně dobrou úroveň a využití jejich zkušeností je tedy na místě. Navíc se environmentálnímu vzdělávání daří lépe venku než ve školních lavicích, významné jsou praktické aktivity v místě bydliště. Střediska ekologické výchovy představují propojení akademické sféry s praxí. Děti se vzdělávají o přírodě v přírodě a problémy se učí nejen pojmenovat, ale také řešit.
Má to však jeden háček: ekologická střediska nedostávají pravidelné finanční příspěvky tak jako instituce zajišťující výuku tradičních učitelských oborů, a jsou tak odkázána na grantovou podporu, o kterou sama žádají.
Pokud se argumentuje tím, že ekologické výchově by se měla věnovat stejná pozornost jako například moderním dějinám, mohl by to být požadavek pro rozvoj tohoto oboru opravdu příznivý. V klasických pohádkách koneckonců dobro vítězí. V našem případě by tedy tím dobrým koncem mohlo být, že ekologické výchově bude věnována stejná pozornost jako například moderním dějinám, že environmentální vzdělávání získá konečně uznání jako svébytný předmět, jemuž bude věnována adekvátní pozornost v přípravě učitelů. Dokud totiž není environmentální výchova školním „předmětem", nepokládají pedagogické fakulty za svou povinnost učit ji jako specializaci. Nějaký prostor jí sice dávají, ale při omezených finančních prostředcích stojí pochopitelně až za specializačními předměty.
Na rozdíl od pohádek nebývají v reálném životě lidé bílí a černí, jenom dobří a jenom špatní. Projekty však rozdělit na lepší a horší lze, a přísné podmínky čerpání evropských fondů zaručují hodnověrné posouzení žádostí. Skutečnost, že ekologické projekty podávané většinou právě středisky ekologické výchovy byly ve svých žádostech o grant úspěšné, tak nelze a priori vykládat zkorumpovaností zeleného ministra, ale primárně kvalitou podávaných projektů. A pokud se někdo domnívá, že měly uspět jiné programy, musí uvést jaké a proč.
Vedle radosti z dobrého konce si z pohádek obvykle odnášíme i ponaučení. Také tady jedno vystupuje. Situace, kdy celá jedna oblast vzdělávání/výchovy není financována systematicky institucionálními penězi, nýbrž pouze formou grantů, je nespravedlivá a neudržitelná. Proto jsme s kolegy k celé kauze sepsali společné stanovisko, v němž žádáme Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, aby prověřilo možnost vyčlenění stálých zdrojů pro financování systému environmentálního vzdělávání, a to způsobem, který by zachoval zásadní roli nevládních organizací pro dobré fungování tohoto systému. Naše stanovisko lze najít na stránkách časopisu Envigogika, věnujícího se environmentální a ekologické výchově a vzdělávání (www.envigogika.cuni.cz).
